Jarda a "my druhé"
Já Ti to říkala, Jardo! Přece sis vážně nemyslel, že budeš s Alenou šťatnej?! Už když jste spolu chodili, stěžoval sis, že se s ní cejtíš sám. V posteli - dobrý; na společnej sport - dobrý; do kina a na koncert - dobrý (ani při jednom se moc mluvit nemusí, že?), ale co intimita post coitum? Co rutinní večery u televize? Co procházky ztichlým městem ? Tam to drhlo, co, Jardo? A přesto si byl zabedněnej a hluchej, když jsem Ti říkala, že máš na chvíli vypnout svůj pragmatickej mozek a myslet aká známý klišé: SRDCEM! Nejspíš sis sám pro sebe brblal: „No jo, ty nenapravidelná romantičko, ono to není tak jednoduchý, víš...“
...Ne, Jardo, máš pravdu - nebylo, ale ty sis to stížil ještě víc. Teď tady se mnou sedíš, krmíš dortíkem svýho syna a vidíš v něm jedinej důvod, za který to celoživotní trápení stojí.
Nedělej na mě ten nevinnej psí pohled, neskočim ti na něj. Ani z Tvýho obleku, ve kterým ses mi zdál vždycky roztomilej, už si nesednu na zadek. Chtěl jsi ženu, co Ti schválí okolí, Tvůj despotickej a náročnej otec a hlavně Tvoje nevyživený Ego. Doma Tě učili, že jediný na čem záleží, je úspěch (měřenej posty a prachama) a tys ty žvásty vsakoval celých 38 let jako houba. Víš kolikrát si mi s nima - v rámci našich přátelských schůzek - umyl ksicht a já se pak cejtila jako holka od krav? Přesto Ti to nedokážu zazlívat. Vím, že Tě to samotnýho trápí.
„Táto, vemem mamince taky koláč?“, podívá se na Tebe tázavě malej Matyáš a já se musím usmát - je Ti tak neskutečně podobnej.
„To je jasný! Musí se celej den učit na to zítřejší školení, tak jí aspoň uděláme radost!...Utíkej jí nějakej vybrat!“ Umíš se tak dobře přetvařovat, že bych Ti tu idylku skoro sežrala.
Malej odcupitá k porcelánovým podnosům s domácími sladkostmi a já cejtim, že přichází ta chvíle. Od začátku vidím, že se v Tobě něco mele a hledáš způsob, jakým to říct...Našel sis milenku - Sejmeš mě tou informací jako ránou z kulometu a v první chvíli ani nevím, jak reagovat. Jsem zaskočená. Po pravdě si ani nejsem jistá, jestli Ti to přeju. Že vedle Tebe usíná Alena, jsem si za ty roky už zvykla (ani já nežiju jako jeptiška), ale že je tu někdo další, to je trochu kudla do zad - provrtá se mi až do břicha. Bolí to. Žádná krev neteče a přesto se mi dělá slabo. Víš, co je nejhorší? Že jen co ses o tý další ženský zmínil, tvář se Ti rozzářila a já vím, že se objevila Tvoje skutečná láska.
Asi jsem mrcha, ale dokud jsem věděla, že Tě vztah s Alenou nenaplňuje, vnímala jsem určitý zadostiučinění a chlácholila se, že třeba jednou pochopíš, že JÁ jsem Tvoje druhá polovička. Jenže tahle nová evidentně splňuje veškerý kritéra, po kterých prahneš. Je to krásná bruneta, sportuje jak divá, vlastní advokátní kancelář a její domácí knihovna je větší než šatna s hadrama. Představuju si vás dva spolu, jak se po divokým sexu stočíte do klubíčka, ona si hraje s Tvým porostem na hrudi a přede, jak si byl úžasnej. Po chvíli čiperně vyskočí z hříchem vonícího povlečení - přitom jí nadskočí vymodelovaná prsní tkáň (z rozvodovýho vyrovnání si mohla dovolit ruce špičkovýho chirurga) - a zamíří ke knihovně, kde pro Tebe schovává dárek. Předevčírem Ti v centru koupila nejnovější detektivku od krimi krále Jo Nesba. Byla se poradit s kámošem motorkářem, kde se nejlíp ubytovat na vašem tripu po rakouskejch Alpách. Všechno mi to vzrušene líčíš. Těšíš se jak malej až jí zasvětíš do adrenalinu na dvou kolech.
„A co chceš jako říct Aleně, že budeš pár dní v tahu?!“ nechápavě kroutím hlavou a vzedme se ve mně vůči ní vlna solidarity.
„No, klasika: Školení s Events...Ona se po tom zas tak pídit nebude. Stejně má pořád nějaký akce s kamarádkama a prckama“, snažíš se rychle smést ze stolu mojí námitku.
Najednou Tě upřímně nenávidím a přeju Ti, aby to celý prasklo! A to si říkám “kámoška“....
„Tatí, já už jsem vyblal! Paní žíkala, že máme mamince vzít čokoládovou loládu,“ zastaví Matyášek nenávistný var v mých vnitřnostech a poskytne mi šanci se oklepat.
Horečnatě hledám mobil a doufám, že tam bude zpráva, která mi poslouží jako výmluva, proč se musím rozloučit. Žádná obálka se na displeji nezobrazuje, ale já si jí přesto vymyslím. V imaginárním textu stojí, že Marek dostal spontánní nápad jít do kina a já jsem z jeho návrhu nadšená!
Jsi trochu překvapenej. Asi Tě mrzí, že Ti Tvoje letitá zpovědnice zdrhne dřív než do mrtě uspokojíš svoje svěřovací potřeby (je to asi jedinej způsob, jak se Ti můžu momentálně trochu „pomstít“). Nejradši bych Tě zabila, to mi věř! „To je naposledy, co mě vidíš, chlapečku“ - pomyslím si. Jenže když pak - uražená a nešťastná - rázuji na tramvaj, dojde mi, že přesně jako TY mě, využívám JÁ Marka...Svět vyžaduje rovnováhu.